Chválit, hanět, vysmívat se? Nebo respektovat?

12.09.2013 19:47

     Dnes, když se řekne „respektovat“ nebo „respektující přístup“, mnozí z nás si představí nějakou formu laskavé a dobře fungující komunikace, kde si komunikační partneři naslouchají a jemně na sebe reagují. Někdy je tento obrázek na hony vzdálený stresovým situacím, kdy je třeba vypravit se ráno s malými dětmi do školy a školky, nebo promluvit s unaveným partnerem o nějakém obtížném, možná i potenciálně konfliktním tématu.

Zásluhou především paní Nováčkové, paní Nevolové, manželů Kopřivových a jejich spolupracovníků se do naší české společnosti již po léta vpravují zcela praktické modely komunikačních situací, v nichž odmítavý komunikační postoj partnera lze během komunikace jakoby proměnit v ochotu se na potřebné věci domluvit, popř. v ochotu vykonat něco, co je právě třeba, někdy i bez výslovného souhlasu s danou činností.

Jak se to stane, že někdo, kdo s námi třeba ani nechtěl mluvit a nechtěl se na nás podívat, nebo s námi jednat, pozvolna ustupuje ze své „zákopnické“ pozice a začíná se pomalu účastnit aktivního naslouchání, mluvení a rozhodování?

Formulky a sdělení, které výše uvedení odborníci modelově používají jako málo funkční a blokující komunikaci, jsou v nás často nevědomě uloženy a zakořeněny i po několik generací. V rodině jsme se s nimi potkali většinou díky svým rodičům a prarodičům. Naše děti se s nimi potkávají zase díky nám. Někdy je těžké i velmi dobré úmysly sdělit svým blízkým přijatelným způsobem.

Rodiče se oprávněně ptají, jak se to vlastně stane, že člověk dokáže místo velmi zautomatizovaných a silnými emocemi podržených vět použít nehodnotící a popisná sdělení, která nikoho neblokují. A jak dlouho to může trvat, než se podaří většinu zděděného slovníku pozměnit v žádoucím směru?

Co jsme po léta vědomě, či nevědomě nabírali, lze zřídkakdy měnit náhle a rychle. Vývojové skoky dospělých (stejně jako dětí) mají vlastní dynamiku, kterou lze zvenčí těžko regulovat. Stojí však za to všímat si, co přesně se v komunikaci děje, a zkoušet svá pozorování vyhodnocovat a učit se z nich.

Nedávno jsem se bavila s asi čtyřletou dívenkou, která po chvíli o svém dospělém průvodci mluvila jako o "oslovi". Pomyslela jsem si, jak na to oslovení přišla, zeptala jsem se jí, zda jí mám říkat "osle", nebo jejím jménem, souhlasila se jménem. Pak jsem ukázala na přítomného dospěláka a zeptala jsem se: "A kdo je tohle?" Nazvala ho také jménem. Povídám: "Aha, Ty jsi Barborka a tohle je Dominik." Tím byla naše diskuze u konce. Zanedlouho jsem se s oběma opět setkala, muž dívence nandával ve dveřích holinky a komentoval to slovy: "Ona je takové telátko, většinou si to nandá obráceně." Bylo mi jasnější, odkud vítr fouká. Zvířecími názvy se zkrátka titulovali navzájem.

Někdy si myslíme, že jsou předškolní děti k nám záměrně a vědomě drzé. Nejdříve se nám zdá vtipné v jejich prvním roce, když po nás opakují slova a názory, kterým samy nerozumí. Málo nám dochází, že děti si opakováním všech zaslechnutých slov v době okolo prvního až druhého roku vytváří vlastní budoucí slovní repertoár. Brzy je bude zajímat, jak to, co nabraly, funguje v praxi. Tak se leckterá maminka i babička mohou během péče o nejmenší podivit, jak s nimi a jakými slovy čtyř až pětileté děti vyjednávají, a to bez uzardění. To, co bylo zdrojem (někdy ironického) pobavení celé rodiny u sotva mluvícího člověka, je nyní obtížně skousnutelné a považované za neslušnost. Velmi často jde však o citáty našich vlastních výroků.

I proto stojí za to se komunikací zabývat a hledat cesty, jak na sobě pracovat.

M.B.