Hranice

27.01.2015 19:34

Může se stát, že v životě narazíme na hranice, které se nám nebudou líbit a budeme je vnímat jako nemístné omezení. Za doby totality to mohly být veškeré státní hranice naší republiky. V době ranného dětství to mohou být hranice, na něž nejsme zvyklí a o kterých jsme si dosud mysleli, že ani neexistují. Lépe řečeno tím, že jejich dodržování po nás málokdo vyžadoval, navykli jsme si na realitu, která jakoby byla bez nich. Každodennost jako kdyby se nám mohla přizpůsobovat podle naší potřeby. Rozumově vzato by to mohl ledaskdo považovat za ideální stav, ale vzato z pohledu pocitu bezpečí na světě a s přihlédnutím k prožívání vlastní identity a jedinečnosti je to cesta ke zmatku, chaosu a vnitřní nejistotě. Nelze se pak příliš divit, že malé děti vyvíjejí tak velké každodenní úsilí, aby se s hranicemi ve svém nejužším kruhu rodinném mohly potkat a zakusit je. Díky setkání s hranicí a používanými pravidly v rodině se dozvídají samy o sobě, kdo jsou, kým být chtějí a kým už ne, co zvládají a co se zatím učí, že jsou na světě důležití a mají se o co opřít - totiž o ty nastavené hranice a o ty své nebližší dospělé, které je moudře a právem nastavili. Hranice je něco, co si častým užíváním dítě předškolního věku velmi snadno zvnitřňuje a co mu pak může velmi dobře sloužit celý další život. Pokud však dítě včas nezakusí, jak život s pravidly a hranicemi vypadá, a nenabude v mezích hranic a pravidel dostatečné svobody a samostatnosti, začnou mu je, ať chce, nebo nechce, navíc s přihlédnutím k vývojové psychologii relativně pozdě, nastavovat cizí osoby a v cizejším prostředí (školce, škole, práci), navíc to vnitřnímu prožívání dítěte už do té míry nemusí ladit, že to může vyvolávat emoční erupce, nepohodu, malou míru porozumění. Co teprve v partnerství v dospělosti, kde se míra intimity natolik podobá té mezi rodiči a dětmi v původní rodině, že se nejstarší vzorce chování, obvykle nevědomé, spouští samy bez volního přičinění... To už je slovo do pranice - pardon, do diskuze ;+)). MB