JAK PRACUJEME S DĚTMI S HENDIKEPEM METODOU MONTESSORI

25.05.2015 20:01

JAK PRACUJEME S DĚTMI S HENDIKEPEM METODOU MONTESSORI

(podle metody Terapie Montessori Lore Anderlik sepsala M. B.)

  1. Nenecháme se mást hendikepem dítěte (nebo souborem hendikepů) a podle senzitivních fází Montessori nabízíme dítěti konkrétní činnost. Např. pokud někdo nemluví, neznamená to, že nemůže číst a psát, resp. rozlišovat čísla, písmena a slova např. v nápisech.

     

  2. Dovednost má být vždy úzce spojená s praxí, prakticky vykonávaná. Pracujeme-li např. s názvy potravin, dítě právem očekává, že vzápětí z potravin připravíme nějaké jídlo a společně ho také sníme. Činnost má odpovídat zkušenosti dítěte, dítě ji má vnímat jako často potkávanou, nebo dokonce žádoucí a potřebnou.

     

  3. Principy Montessori respektujeme ještě důsledněji, než u dětí bez hendikepu, protože „motorem“ činností je nejen momentální chuť dítěte pracovat (ta však někdy chybí), ale především očekávání dospělého průvodce, že dítě činnost (třeba jen do určité míry a s dopomocí) zvládne a bude vykonávat; cílem je, aby ji také dokončilo a bylo maximálně samostatné. To se dítě učí přesným pakováním činnosti.

     

  4. Vybíráme aktivity takového charakteru, které odpovídají emoční a sociální úrovni věku dítěte (tj. které by pravděpodobně mohly zaujmout např. i jeho vrstevníky). Také např. příklady slov, nebo oslovování dítěte nemá být zdrobnělinami a pro mladší, nýbrž má zcela odpovídat aktuálnímu věku dítěte. Podobně oděv dítěte, doplňky, předměty denní potřeby mají podporovat identitu dítěte a je dobré, aby se dítě učilo vybírat si, co se mu líbí (v rámci možností osobně v obchodě apod.).

     

  5. Vždy počítáme s tím, že se budeme s dítětem domlouvat, co chce a co nechce, pro těžce postižené osoby je základem jejich identity respekt projevovaný podáním informace předem, domluva s touto osobou a maximální nápomoc k tomu, aby osoba mohla jasně dát najevo, co chce a co nechce – např. i jen očním kontaktem. Tedy neotvíráme okno, když je teplo nám, ale jdeme a ptáme, je-li člověku teplo (očekáváme jasné „ano“, nebo „ne“), pak se ptáme, chce-li, abychom otevřeli okno, a znovu očekáváme jasnou odpověď. Pokud možno necháme hendikepovaného člověka rozhodovat o něm samém ve všem, co odpovídá jeho věku (odhadem podle jeho vrstevníků). Vyjma případů, kdy se dítě nechce něco učit, a my ho vedeme k tomu, aby to přes svoji nechuť nakonec zvládlo.

     

  6. Vždy směřujeme jakoby „za hendikep“, tedy vidíme možnosti, které na první pohled často nejsou patrné. Naše očekávání se nemusí naplnit stoprocentně, dokonce není tak moc důležité, do jaké míry se naplní, spíš je náš postoj pro člověka s hendikepem výrazem důslednosti a respektu z naší strany a ochoty ho v činnosti doprovázet. Naše přiměřená a cílená (opakovaná) očekávání budují v dítěti sebedůvěru. Tím, že činnost realizujeme a popíšeme, že: „Dnes jsi zvládl(a)...“ , umožňujeme, aby se dítě cítilo plnohodnotně mohlo se o sebe opírat navzdory hendikepu.

     

  7. Směřujeme „do budoucnosti“, tj. máme na zřeteli, co bude nutné a žádoucí umět např. za deset dvacet let, aby se dítě v životě mohlo přiměřeně jeho možnostem realizovat (domy a provozovny na půl cesty, chráněné dílny, sebeobsluha a obsluha domácnosti – i jen částečně). U zcela ležících osob lze postupně učit obsluze dotykových obrazovek, či strojů s hlasovým ovládáním, zkrátka u každého individuálně sledujeme, co mu v životě bude k užitku a v čem může nabýt samostatnosti.

     

  8. Jsou-li výchova v rodině dítěte i výchova a vzdělávání mimo rodinu příznivé, může dítě profitovat z inkluze, tedy z těsného začlenění do skupiny dětí / lidí bez hendikepu. Nemáme-li možnost takového vzdělávání, je dobré pokusit se najít alespoň nízkoprahovou volnočasovou aktivitu pro dítě / člověka s hendikepem tak, aby se mohlo do nějaké míry setkávat se zdravými vrstevníky. Přístup dospělých je v tomto klíčem k úspěchu.

     

  9. Pozorujeme a hledáme silnou stránku dítěte, něco, co ho zajímá, v čem je schopno se rozvíjet, co může v životě použít jako platformu.