Pomoz mi, abych to zvládl sám

12.01.2014 17:53

     Často se setkáváme s různými představami o tom, k čemu ta pedagogika Montessori, zvláště u předškoláků, vlastně slouží. Mnozí z nás máme dojem, že to je především prostředí, které "urychluje" nabírání poznatků potřebných pro budoucí školní vzdělávání, a že je tedy potřeba pořídit maximální množství kvalitního materiálu a nastudovat postupy, jak s nimi zacházet. Vždyť na policích mohou ležet věci, pomocí kterých děti zhruba od tří let trénují psaní, čtení, počítání, geometrii, základy přírodních i kulturních věd a podobně. Jindy se zase zdá, že učitel Montessori může pro dítě být hlavní cizí osobou natolik pořádku a řádu milovnou, že i malá chuť dítěte uklízet, či dotahovat svou činnost do konce před dospělákem brzy kapituluje. To by znamenalo, že cílem je do velmi krátké doby opravovat a napravovat nepřesnosti v činnosti dětí, obratem po nich a s nimi uklízet, předem je "varovat", co všechno je a bude potřeba udělat.

     Co je však nejvíce viditelné, nemusí být to nejdůležitější. V pedagogice Montessori jde především o to šikovně a jemně navázat na dobu miminkovskou, batolecí a ranou dobu chůze, mluvení a socializace vůbec, kdy děti řídí svoji činnost především podle sebe. Po narození dítěte se dokonce většina procesů v domácnosti řídí právě podle něj. Postupně, jak dítě roste a zraje, je schopno se drobně přizpůsobovat, a co víc, neustále napodobuje, co může pozorovat okolo sebe a co na sobě zažívá. Má tendenci sahat po předmětech denní potřeby a podle svých možností a představ s nimi manipulovat a (někdy dost vzdáleně, jindy velmi přesně) napodobovat konání dospěláků okolo. Nabírá a okolo tří čtyř let používá věty, které slyší a slýchalo, přebírá postoje a způsoby chování, které na sobě zažívalo. Ať chceme, či ne, ať na to právě máme, či nemáme náladu, jsme pro děti modelem, a marno dítěti domlouvat nad něčím, co od nás má možnost denně odkoukávat.

     Děti jsou podobny návštěvníkům, kteří jakoby přišli na Zemi z jiného světa. Naším hlavním úkolem je provázet je a tím průvodcovstvím jim předávat informace: "Jsem rád, ráda, že jsi tu s námi, přijímám Tě a miluji." Následují (obvykle) oprávněné požadavky světa zprostředkovávané právě rodiči, které jsou informacemi, jak to tady u nás chodí a jak se co dělá. Je tedy zbytečné se rozčilovat nad něčím, co dítě "už zase" neví a nedělá. Každé učení chce svůj čas. Je dobré hledat a nacházet způsoby, jak si může dítě své činnosti ohlídat a zkontrolovat samo. K tomu patří také počáteční fáze experimentování a nedokonalého provádění činnosti. Jestliže po málo dokonalém výkonu dítěte ihned přiskočíme s opravou, ať už slovní, či konací, nemá dítě možnost si samo všimnout, že něco je ještě jinak, vrátit se a činnost dokončit. Do budoucna, potažmo dospělosti to znamená, že si zvyká, že za ním neustále někdo chodí a výsledky jeho konání kontroluje a hlídá za něj. To je princip, na kterém bohužel stále ještě stojí většina tradičních škol i výchovy: "Udělej maximum, co ti jde, a já ti to pak zkontroluju." Ve školkách a školách Montessori je oprava čehokoli pokud možno vlastní sebekontrolou. Proto "Pomoz mi, abych to dokázal sám." (cit. Maria Montessori)

     V prostředí Montessori tedy můžeme velmi těžko pozorovat zcela autentické projevy dětí, dokud jim coby dospělí stojíme za zády, nebo jim dokonce do činnosti zasahujeme. Pokud se již dítě v prostředí Montessori (podobně jako doma) cítí dobře a bezpečně a zná ho, naším úkolem je především tiše a bez zásahů pozorovat. Pozorováním můžeme zachytit, na jaké úrovni sebeřízení, dovedností i osobní pohody se dítě právě nachází, co již má zvnitřnené a na co tedy můžeme bezprostředně navazovat v dalším průvodcovství jeho osobnosti. Právě tím zachováváme sebeúctu dítěte a ctíme jeho autonomii.

      S přáním mnoha dobrého Vám i Vašim dětem M.B.