"Ticho, klid, láska a harmonie" (citát V. Hillebrandové) aneb Práce na elipse

25.03.2014 19:18

    Když v zimě jedna pětičlenná rodina hledala v Jičíně byt k pronájmu, od jedněch jičínských majitelů uslyšela: "No, víte, my tady rodinu s malými dětmi nechceme. To je pořád běhání, bouchání, dupání, hádky a povyk, ani sousedi to nemají rádi." Možná je to tak, že dokážeme hluk a chaos tolerovat jen vlastním dětem - vždyť je milujeme. Jak však těmto malým, milovaným bližním vysvětlit, že ne všem se líbí dusot, bouchání dveřmi a věcmi a křik v domě? Můžeme právem doufat, že z malých hlučných dětí vyrostou tišší a ohleduplní teenageři a tolerantní dospělí? Pokud ano, jak se to stane, ten náhlý a dostatečný obrat k příjatelnějšímu a příjemnému chování? Pokud ne, jak na snesitelném chování pracovat s dětmi hned od počátku jejich životní dráhy? Prvním a velmi účinným krokem může být, že si my dospělí všímáme vlastního chování: umíme jemně a bezhlučně zavírat i otvírat dveře, manipulovat s nádobím, přijít blíž k člověku (např. do druhého pokoje), se kterým chceme mluvit? Nebo dveře zabuchujeme, nádobím třískáme a na členy rodiny voláme přes dvě patra? Dokážeme se s dětmi zastavit, spočinout, třeba je nechat, aby se nám jen beze slov usadily na chvíli na klíně, nebo je neustále oslovujeme svými komentáři a otázkami, často obracíme pozornost na sebe, takže dítě má malou možnost konat, či bloumat podle sebe? Dokážeme dětem nabídnout krátké větičky, jak se jeden člověk domlouvá s druhým ("Můžu si to půjčit?" "Můžu to dělat s tebou?" "Mně se to nelíbí, že mi..." aj.), nebo do zmatku jejich hádky a tahanice prostě voláme: "Přestaňte už, to se nedá poslouchat.", popř. to stvrdíme nějakým zákazem, či výhružkou, které s předmětem sporu málo souvisí? Dokážeme s úctou pečovat o vše živé a jemně nakládat s věcmi i zdroji, nebo naším používáním zkracujeme život(nost) obého? Věřím, že prvně uvedené možnosti jsou cílem většiny z nás, ty druhé jsou bohužel velmi často něčím, co jsme sami v dětství zažili a co nás také formovalo. Tento fakt by pro nás mohl být především výzvou, jak se s podobným "dědictvím" popasovat a jak se pokusit ho posunout v konstruktivním směru - k pohodě, klidu, lásce a míru, zkrátka k vyšší úctě vůči sobě sama i vůči okolí. Právě k tomu v pedagogice Montessori slouží cvičení ticha a chůze po linii elipsy podle Vlasty Hillebrandové. Děti, které chtějí na elipse pracovat, se usadí po jejím obvodu, po spuštění tichounké relaxační hudby shlédnout ukázku toho, s čím se bude pracovat, a beze slov přistoupí po ukázce k práci, napodobují ukázku, aniž by dospělý do práce zasahoval vlastním konáním, či slovy. Teprve po ukončení práce při hudbě lze práci popisovat, komentovat, popř. v ní pokračovat. Děti, které se této práci na elipse postupně učí, mohou takto pracovat i dvacet až třicet minut v úplné tichosti, ponořené do činnosti - jestliže je práce hodně zaujme. A pak že malé děti jsou hlučné a divoké ;+)).                                                                                                                                                                                    

M.B.