Svébytnost a vlastní cesta přináší radost

09.07.2014 09:57

Dovolím si velmi osobní pohled na cestu zrání člověka. Když John Holt napsal v kterési své knize (vyšly a vycházejí také v češtině), že John Lennon považoval jako dítě své učitele ve škole za hloupé, nebyl to Holtův postesk nad Lennonovým černobílým hodnocením dospěláků v době, kdy Lennon procházel pubertou. Bylo to spíš konstatování faktu, že tehdy, stejně jako nyní, málo dostatečně umožňujeme dětským a teenagerovským lidským bytostem, aby si při svém vzdělávání skutečně mohly volit úplně vlastní cestu. I já dnes po čtvrtém roce působení ve vzdělávání Montessori v sobě občas nesu příliš těsnou představu toho, jak má nějaký "evoluční" krok v životě konkrétního dítěte právě vypadat. Teprve dítě samo, když se do mé úzké představy prostě nevejde, mi ukazuje, že je dobře, když mé úzkoprsosti není schopno a ochotno se přizpůsobit. V podstatě v konkrétní situaci zcela ignoruje moje doporučení, či "rady", jako bych je ani neřekla (to, že je i nadále při práci velmi soustředěné a nenechalo se vyrušit, je mi znamením, že se asi netrefuju, že mám ztichnout, netrvat na svém a pozorovat). Dítě se nechává vést svým vnitřním učitelem ("inner teacher") a ubírá se v práci prostě nějakou svojí cestou, která mu vzápětí přináší pokrok a nabytí znalostí i dovedností. Jak jsem zpětně někdy ráda, že mne dítě neposlechlo ;+)). Potom to komentuji např. slovy: "Vidím, že to, co děláš (nebo jak to děláš), opravdu dává smysl, našel/ našla sis vlastní způsob, jak tuto aktvitu vykonat. Jsem ráda, že jsi to udělal(a) po svém." Pak si nemůžu nevzpomenout na sama sebe, jak mě škola prostě téměř nikdy nebavila, jak jsem úkoly a pomůcky neustále chronicky zapomínala, jak moje výkony na ZŠ, ZUŠ, SŠ i VŠ někdy dospělí hodnotili "dobře", aniž by tušili, co s učivem v sobě ve skutečnosti dělám. Jak si moje učitelka hry na kytaru za čtyři roky nevšimla, že vůbec neumím číst a nečtu noty, i když na hudební nauku jsem jednou týdně chodila. Hrála jsem (a hraju dodnes) podle sluchu, proto nám jedna etuda trvala tři týdny, doma jsem si ji z not neuměla zopakovat, uměla jsem ji navždy, až když jsem si ji pamatovala nazpaměť. Nedokážu podle sluchu zahrát a doprovodit cokoliv a kohokoliv jako můj otec, no nyní v dospělosti si sama pro sebe skládám drobné písně, texty i melodii ve vlastní režii - to už jsou zde pojmenované tři způsoby, jak se může projevovat hudební inteligence: analýzou a syntézou podle not, o sluch opřenou nápodobou, vlastní amatérskou tvorbou - všechny jsou dobře funkční, mají své místo na světě, typů přístupů k hudbě je však mnohem víc... Vzpomínám si, jak jsem během deseti let práce učitelky v tradičním školství obdržela několik ústních i písemných ředitelských výtek, že jako češtinářka píšu málo diktátů, dávám málo domácích úkolů, téměř nepracuji s učebnicemi, málo držím děti "v lati". Bylo často opravdu těžké vážit si vlastní cesty (a tím i sama sebe) tváří v tvář malému pochopení některých (jak se zdálo) důležitých osob jako jsou rodiče, či ředitel školy. No ohlasy většiny žáků, studentů a také supervizorů (inspektorů, nebo lidí, od kterých jsem se učit chtěla) byly až na výjimky dobré a povzbuzující. Můj "inner teacher" se mě držel jako klíště a nenechával se dlouhodobě zapudit. Teď, když přebírám a zčásti i vyhazuju, své staré vymyšlené, ručně vyrobené a s žáky i studenty kdysi denně používané materiály, musím uznat, že se v nich bezděčně vyskytují některé principy Montessori, které jsem ale tenkrát ještě neznala (dnes bych věděla, jak stejná témata zpracovat dokonaleji). Vidím, že moje cesta učitelky je poctivá a dobrá, že vedla a vede odněkud někam, i když jsem často nevěděla kam a proč to tak je. Jak málo jsem na té cestě použila už hotového, co nám předkládali na fakultě a později v prvních letech učitelství. Vzala jsem si z těch modelů, pokud mě nadchly a bavily, často jen úhel pohledu na věc a přístup k věci. Modely se přece dají variovat, od počátku s nimi lze volněji pracovat, přemýšlet nad nimi, inspirovat se jimi pro vlastní osobité směřování. Už v začátečnických polotovarech může člověk tvořit věc jako celek, ta věc je od počátku nějak funkční, dává smysl. Tak například předškolní děti, ještě než začnou samy číst a psát, mohou si vyrábět vlastní jednoduché knížečky. Zjišťuji, že je mi ctí a radostí kotvit právě v pedagogice Montessori, která osobitou cestu člověka velmi respektuje.

M. B.