Vnitřní puzení dítěte

14.07.2013 23:51

    Je obvyklým poznatkem rodičů, zvláště matek, že když se již dítě zvládá samo pohybovat ve svém domácím prostředí, neustále zkoumá a uchopuje něco do rukou, nebo někam leze, popř. i odněkud padá. Něco v malém dítěti totiž "ví", jaký typ zkušenosti (smyslové, pohybové, komunikační, resp. komplexní) potřebuje dítě v danou chvíli získat. Jeho takzvaný "vnitřní učitel" ho přesně vede k prostředí a do situací, v nichž se mu potřebné zkušenosti může dostat. Má-li dítě citlivou fázi na hmatové vjemy, nebo zkoumá-li volný pád, těžko ho budeme odhánět od sahání na věci, nebo od jejich shazování zeshora dolů. Nedělá to proto, že nás chce naštvat nebo pokoušet, co naše trpělivost ještě zvládá, nýbrž experimentuje, protože mu zcela chybí zkušenost něčeho, co je pro nás tak samozřejmé, že to ani nevnímáme.

   Mnohokrát opakovaná činnost odpovídající vývojové fázi dítěte mu umožní nasytit se zkušeností a velmi zpřesnit vnímání i pojímání skutečnosti. Můžeme tedy právem považovat jeho (dle našich měřítek) nepatrnou a málo významnou aktivitu za velmi seriózní a potřebnou. Pokud se dítě dostane do stresu z momentálního nezdaru, je na místě projevit mu empatiti a jeho situaci nebagatelizovat. Dítě doslova tvoří sebe sama. Jeho nyní jednoduché konání je předpokladem k pozdějším složitějším činnostem, jako je třeba čtení, psaní a počítání ve škole, nebo schopnost organizovat, rozhodovat se a seberealizovat v dospělém věku. Vývoj a zrání se velmi těsně váží k fyzickým dovednostem (k jemné a hrubé motorice, ke schopnosti koordinovat oko a ruku) stejně jako k mentálnímu rozvoji (schopnost rozvažovat, nabírat poznatky, spolupracovat, soustředit se, řídit sama sebe).

   Pokud chceme umožnit dítěti, aby ve vývoji šlo svou cestou určovanou jeho vnitřní motivací, je třeba pro něj připravit prostředí, ve kterém bude moci svobodně, autonomně a v rámci svých možností i v rámci pravidel daného prostředí nabírat zkušenost, ke které ho to táhne. Je dobré ošetřit bezpečnost materiálů i jejich snadnou dosažitelnost a funkčnost.

   Pokud málo rozumíme tomu, co a proč dítě dělá, mnohdy stačí připravit prostředí, nabídnout dítěti v extrémně pomalém tempu ukázku a bez zasahování do jeho činnosti (tedy také bez velkých komentářů) pozorovat a zase pozorovat. Dítě nám svojí konkrétní aktivitou i svým rozpoložením samo ukáže, co se v něm právě asi odehrává a čeho je mu zapotřebí.

   M.B.